Co když měl pravdu Trump? Tak se překvapivě ptá článek Jiřího Soboty v jedenačtyřicátém čísle Respektu. Jde o postoj k jedné z nejzlotřilejších zemí světa, teokratickému Iránu. Autora zaráží, že současní iránští demonstranti (či snad již revolucionáři?) mají za to, že Trumpův přístup fungoval. Tak jak je to? Odpověď je jasná. Měl pravdu. Tedy Donald Trump. A nejen ve vztahu k Iránu. Obamova dohoda byla skutečně katastrofální, nabídla Iránu velice mnoho, chtěla ale strašně málo. Typický produkt zoufalé Obamovy (nejen) zahraniční politiky.
Dohoda vymanila Irán z mezinárodní izolace, uvolnila skutečně tvrdé sankce, jež režim dusily. V konečném efektu tak režim posílila a upevnila. A co za to? Jen malý odklad. Mezinárodní dohled byl více než děravý, což dokládala řada zpráv, mj. i od západních tajných služeb. Naprosto nezahrnovala to podstatné, tedy nosiče jaderných zbraní. Iránský režim se stal daleko sebevědomějším a hlavně agresivnějším. Což je zřejmé z reakce na tehdejší dohodu i její následné zrušení Donaldem Trumpem. A to nejen ze strany Izraele, ale i arabských států v okolí. Pro ně představuje Irán daleko větší ohrožení než pro vojensky – a nejen vojensky – silný Izrael. Kýžená možnost dosažení jaderné zbraně se pro režim ajatolláhů díky dohodě jen o pár let posunula. A možná ani ne na tolik, s ohledem na její obcházení. Barack Hussein Obama se ani nepokusil dohodu schválit v Kongresu, obešel jej exekutivním příkazem, tedy jakýmsi presidentským dekretem.
Obama byl vůbec mimořádně neúspěšným presidentem, a to jak doma, tak zejména v zahraničí. Jako synovi keňského muslima mu na Izraeli pranic nezáleželo. Odcizil si tak jediného skutečně trvalého spojence Ameriky v oblasti. (O tom, že se jedná o jediný skutečně demokratický a současně k západní civilizaci přináležející stát ani nemluvě.) A i přesto, že se snažil podbízet se Arabům (viz jeho káhirský výkřik „Nezapomeňte, že mé druhé jméno je Hussein!“), ani tam nakonec neuspěl. Staré ztratil, nové nezískal. Na závěr svého nepovedeného presidentství se pokoušel o vlídnější přístup k Izraeli, škoda byla ale již nadělána. Dalším z příkladů jeho neúspěchů může být Sýrie. Vyhlásil hrdě červenou čáru, použití chemických zbraní. A když k tomu opravdu došlo, zapomněl jaksi zareagovat. Díky nastalé situaci se v Sýrii etablovali Rusové, kteří vedle Iránců a teroristického hnutí Hizbolláh podpořili režim presidenta Asada. Resumé – ústup Ameriky z této obrovsky důležité oblasti, takřka vyzmizíkování jejího dosud dominujícího vlivu.
President Trump se na Blízký a Střední východ vrátil. Spolu s ním se vrátila role Spojených států. A mimořádně úspěšně. Nejprve přesunul americkou ambasádu do Jeruzaléma, tak jak vyžadoval zákon. Levicoví sýčkové strašili děsivými důsledky tohoto kroku. A hle, nic se nestalo. Arabské státy to mlčky spolkly. Jak vidno, nebylo to pro ně až tak zásadní. Řada států Perského zálivu se počala s Izraelem smiřovat a spolupracovat. Ono nic tak nespojuje jako společný nepřítel. Platí to i pro nejvýznamnější stát oblasti, Saúdskou Arábii. Sice na neoficiální bázi, ale přesto. Donald Trump udělal pro mír na Blízkém a Středním východě jako málokdo, srovnat s ním můžeme (krom historické role presidenta Trumana) jen Richarda Nixona. A jeho státního tajemníka. Vůči Iránu se pak Trump zachoval zásadově a tvrdě. Zhůvěřilou dohodu neváhal zrušit, aniž se ohlížel na další signatáře. Upřímně řečeno, byl to ten jediný správný postup. A začal utahovat šrouby. Hrací pole režimu ajatolláhů se počalo zužovat.
A výsledky přístupu Obamova ex-vicepresidenta? Rozhodující ropní magnáti mu ani neberou telefon a jdou vysloveně proti americkým zájmům. Většího zesměšnění se snad ani nemohl dočkat. (Dovedeme si něco takového představit vůči Trumpovi?) Jeho snaha dosáhnout (opět špatné) dohody s Iránem odpuzuje Izrael i americké spojence v Perském zálivu, aniž by něčím pozitivním přispěla. Lze jen doufat, že se to snad nepodaří. A úplný vrchol – dnešní iránští demonstranti se slzou v oku vzpomínají na Trumpa. A mají pravdu. Řešením iránského problému bude buď domácí revoluce nebo vojenský úder zvenčí. Kdybychom pak chtěli býti obzvláště jedovatí, připomněli bychom i bezprecedentní ruskou agresi na Ukrajině. Za Trumpa by se něco takového skutečně nestalo. I díky jeho nevypočitatelnosti, což je vůči orientálním despotům, s nimiž je západní svět konfrontován, ať již jde o Číňany, Rusy či Severokorejce, tím jedině správným přístupem. Nakonec, základ pro dnešní rusko-ukrajinskou válku položil opět Obama svým fakticky tolerujícím postojem k ruským „republikám“ na Donu a zejména anexi Krymu. Směšné sankce měly toliko ukonejšit západní svědomí. A co učinil starý unavený Joe hned zpočátku? Přesně vymezil, jak budou Američané reagovat a kam až půjdou. Jinak řečeno poskytl Putinovi takový vlastně manuál.
Autorovi článku je však nutno vyseknouti poklonu, neboť ač orientován v duchu ideologie, ovládající levicová média, Respekt nevyjímaje, nepostrádá sebereflexi a určitou schopnost kritického nadhledu. Což osvědčil již povícekráte. U novináře věru vzácná věc.
Blog vznikl na základě komentáře k uvedenému článku.