Imigranti ze zemí třetího světa počali zaplavovat Evropu resp. její západní svobodnou část od padesátých let minulého století. Dílem to byli přistěhovalci z (bývalých) kolonií, dílem Turci a další, kteří především mířili budovat poválečné Německo. Evropě tehdy chyběly pracovní síly a tak nějak se mělo za to, že gastarbajtři přijdou, odpracují si své, vydělají si a půjdou zase domů. Až na to poslední to také vyšlo. Jenže přistěhovalci zůstali, založili rodiny, povili potomky a usadili se. Příchozí generace byla obvykle spokojená s tím, co je. Už jen proto, že si pamatovali na mnohem horší časy doma. Z jejich dětí se stali občané hostitelských států. Jenže ony nezapadly do společností, jež je hostily. Pravda, ani se proto obvykle nesnažily něco udělat. A tak v posledních dekádách uplynulého století počal bobtnat problém.
Tato mládež, jež se z hostitelských společností vyděluje etnicky i konfesně, je schopna využívat sociální služby a další výhody, hostiteli samými ale v zásadě opovrhuje. Vytváří se ghetta, subkultury žijí svým životem, jenž s tím majoritním moc nekoresponduje. Roste v nich však agresivita i pocit, že by se většinová společnost měla přizpůsobovat příchozím menšinám. A tak vadí alkohol, vepřové, ale i kříže. Zde je třeba dodat, že ta nejméně adaptabilní část přistěhovalců je muslimského vyznání. S rasou či etnikem to nemá mnoho co společného, jak je vidět třeba v Británii, porovnáme-li úspěšnost Indů a Pákistánců. Etnicky jde o stejné soubory národností, liší se ale vyznáním. To vše doprovází nejen setrvalý, ale i stále rostoucí přítok dalších imigrantů. V podstatné míře opět muslimů.
Vše vyvrcholilo v poslední době obrovskou migrační vlnou přes Středozemní moře. Valí se především z Libye. Kdysi tam vládl nesmírně brutální a asi i dosti bláznivý diktátor Kaddáfí. Stačí si nakonec přečíst jeho poněkud slabomyslný sešitek zvaný Zelená kniha, bibli či spíš korán libyjské revoluce. Dokud ale panoval, byl schopen – ať již za úplatu či pod nátlakem – tento pohyb blokovat. Jenže právě s evropskou pomocí velký Muammar padl a Libye je dnes rozpadlý stát, řízený několika „vládami“. Dohodnout se v podstatě není s kým, stejně jako není na koho náležitě zatlačit. Pašeráci lidí, které ve výchozí zemi nikdo nezneklidňuje, rychle pochopili i to, že ti uprchlíci, které italská či jiná evropská pobřežní stráž zachrání, se dostanou – samozřejmě bez jakýchkoli dokladů – dovnitř. A tím jsou dopraveni tam, kam chtěli a zpět už prostě reimportováni nebudou. A ti, co se cestou utopí, tak ti tak jako tak už stejně zaplatili. Na tomto byznysu se prostě nedá prodělat.
Tento problém, jenž hrozí přerůst do nezvladatelných rozměrů, musí řešit Evropa jako celek. Řešením samozřejmě nejsou ony široce diskutované kvóty. Tato debata reprezentuje naopak to, jak se – když nejsme schopni řešit nějaký zásadní problém – zaobíráme velice hlučně určitou okrajovou záležitostí. Celá věc ovšem mezitím v pološeru zdárně narůstá. Pokud se ovšem příval rázně nezarazí nebo alespoň radikálně neomezí, hrozí přerůst v katastrofu neodhadnutelných dimenzí. Během jednoho roku tak mohou do Evropy doputovat statisíce uprchlíků, mnozí odhadují i milion. Tyto počty by pak následně gradovaly řadou až geometrickou. Konfliktů a chudoby je ve třetím světě nadbytek a řešení se nikde nerýsuje.
V této souvislosti je třeba zdůraznit jeden podstatný rys, ač z toho korektnisté budou dostávat osypky. V naprosté většině se jedná o běžence, kteří až na výjimky nemají s evropskými kulturními i sociálními vzorci pranic společného. Opět, převážně se jedná o muslimy. Hrozící davy není Evropa mocna zvládnout a absorbovat, aniž by reálně neohrozila své hospodářské, ale i společenské fundamenty. Dobře míněné argumenty, poukazující na to, že v časech, kdy u nás vládla totalita, přijímala demokratická Evropa (ale nejen ona) naše exulanty, jsou bohužel liché. Tehdy se jednalo o relativně omezené počty, navíc pak lidí ze stejného civilizačního okruhu. Návaly, které nastaly po maďarském povstání či pražském jaru, byly jen krátkodobé. Východní Němci, prchající před vybudováním zdi do Západního Berlína, znamenali spíš žádoucí přísun hlavně mladších a kvalifikovanějších rodáků do Západního Německa. Proto byla nakonec i Zeď vybudována. Aby teda v tom Východním Německu někdo zbyl.
Řešení musí být systémové, jinak může přinést jen krátkodobé efekty. Existuje samozřejmě celá škála imigračních politik. V zásadě ale můžeme vedle sebe položit, vypustíme-li americký, tři základní modely. Australský, kanadský a evropský. Ten první je nejvíce restriktivní, využívá i toho, že Austrálie jako taková je vlastně veliký ostrov. Australská válečná plavidla nekompromisně uprchlíky deportují, na Papuu a podobně. Tam sice mohou čekat na výsledek své žádosti, ale v prostředí věru nikoli příjemném a pohodlném. Navíc většina na australskou půdu stejně nikdy nevstoupí. To samo o sobě je velice demotivující. Australští vrcholní činitelé dále neváhají vzkázat zejména muslimům, že jejich země ctí určité hodnoty a je na příchozích, aby je respektovali. Pokud nechtějí či nemohou, nikdo jim v odchodu nebrání. Kanaďané zase mají zájem o kvalitní přistěhovalce, a proto si vytkli, že – hodně zjednodušeně – musí být imigrant vzdělanější resp. kvalifikovanější než průměrný Kanaďan. Čímž nesmírně napomáhají ekonomice. A také odlehčují sociálnímu systému.
Evropský model spočívá na principu, že – opět zjednodušeně – komu hrozí doma pronásledování, ať již z politických, národnostních či jiných důvodů, má v podstatě na azyl nárok. Jenže třeba současný arabský svět je v takovém rozpoložení, že by se toto kritérium dalo uplatnit na většinu obyvatel snad všech arabských zemí. Možná s několika výjimkami. To samé platí i pro velkou část Afriky. Běženci navíc jako první zničí své doklady. Výsledkem pak je nezvladatelná situace, jež se začíná vymykat jakékoli kontrole. Pokud si chce Evropa uchovat svůj charakter, bude muset číst více Huntingtona. Mnohé – viz třeba Ukrajina – předpověděl pan profesor již před řadou let. Vracet bychom se však měli i k jeho názorům na islám. Slučitelnost civilizací není prostě neomezená. Komisařka Cecilia Malmström sice může tvrdit, že migrace je obecně dobrá věc a že v Evropě potřebujeme více lidí. Ono jde ale hlavně o to, jaké lidi že to potřebujeme. Viz onen kanadský, ale i australský způsob.
Poněkud rozumnější jsou návrhy na nasazení válečného loďstva a potápění pašeráckých lodí. Pak je ovšem nutno dovést celou věc do konce, zachycené lodi eskortovat zpět do Afriky a po vysazení pasažérů potápět. Znamená to ale masivní nasazení námořnictva za podpory letectva a důslednost. Čekat na pouvoir od Rady bezpečnosti je však trochu komické. V situaci, kdy stálý člen Rady anektuje cizí území, vede nevyhlášené války se svými sousedy a konfrontuje se s celým civilizovaným světem, je třeba se adaptovat na poněkud opětovně zvlčilé mezinárodní poměry. A v zájmu sebeobrany uplatnit i jednu nepopulární věc. A tou je síla. Nikoli ta soft power. Libye navíc není stát, s nímž by se dalo jednat. Protože to už žádný stát není. Dalším rozumným krokem pak je – a zdaleka nejen kvůli invazi běženců – radikální vojenská integrace Evropy a návrat k vojenským rozpočtům z dob studené války.
Představa, že budeme masově vracet běžence, což jsou v podstatě chudáci, kteří zasluhují spíše soucit, je jistě drastická. Nicméně budou-li ona drakonická opatření prováděna důsledně a trvale, počty uprchlíků poměrně rychle razantně poklesnou. Daleko drastičtější je ale představa, co nastane, když se celý proces vymkne zpod kontroly. Což v této chvíli reálně hrozí. Evropa si může chvíli přerozdělovat utečence, od určitého kvanta to ale nehraniční státy pod tlakem veřejného mínění prostě odmítnou. A ty hraniční přejdou nutně k jednostranným krokům. Jak dlouho pak Unie vydrží, na to by se mohly přijímat sázky. Její rozpad ale může vyústit v postupný konec evropské civilizace. Tak jako hrozí reálně pozvolná islamizace Rusku (už jen kvůli populačním trendům), může hrozit i Evropě. Tedy po pravdě spíše již hrozí. Evropě nezbývá než další integrace. Ale také alespoň částečný návrat ke kořenům a odhození falešných vizí. Včetně multikulturalismu. Soustředit by se měla na pomoc křesťanským uprchlíkům, o ty také není nouze. O ty židovské je schopen se postarat Izrael. S tím by Evropa – podobně jako Amerika – měla těsněji kooperovat a vytvářet pevné spojenectví. Založené na společných hodnotách. A spolu tvrdě naléhat na to, aby o muslimské běžence převzaly péči muslimské státy. Tedy ty, co ještě naplňují „skutkovou podstatu státu“.
Pro nás je problém migrace z Jihu jaksi odtažitý. Máme pocit, že se nás netýká. A že nepřipustíme-li kvóty, ani se týkat nebude. Ať už si to ti Italové a pár dalších, kteří se o to zajímají, nějak vyřídí. My budeme řešit naše fatální problémy, třeba takové pomazánkové máslo. Pokud selže Evropa při řešení této záležitosti, hrozí jí vážná krize, ne-li něco horšího. A pak najednou uvidíme, že na té Unii nebyly nejdůležitější ty tak vzývané eurofondy. To už ale pro nás, malý stát, který se bez velkých spojenců prostě neobejde, může být trochu pozdě.