Rusové – na rozdíl od zbytku světa – nepoužívají termín „druhá světová válka“, ale velká vlastenecká válka. (Název se inspiroval od vlastenecké války proti Napoleonovi. Tedy asi malé vlastenecké války.) Je to vcelku pochopitelné. Od srpna 1939, tedy i od 1. září 1939 (kdy druhá světová pro zbytek světa začala) byl až do 22. června 1941 Sovětský svaz, čili Rusko, spojencem nacistického Německa. Pak, po útoku německých armád, přešlo Rusko, či přesněji bylo donuceno přejít, na druhou stranu. Tedy na tu posléze vítěznou. Dějiny války tak pro Rusy začínají až 22. červnem, předtím nebylo nic.
Proč došlo k napadení blízkého spojence, který Německo zásoboval vším možným (poslední plně naložené nákladní vlaky jedoucí na západ se potkávaly s valícími se vojsky wehrmachtu na východ), není dodnes zcela jisté. Dobytí Východu bylo jistě v souladu s nacistickou ideologií, usilující o lebensraum na širých ruských územích. V danou chvíli ale otevíralo též válku na dvou frontách, čehož se německé velení pochopitelně obávalo. Viktor Suvorov, vlastním jménem Vladimír Bogdanovič Rezun, ruský vojenský historik, jenž od GRU zběhl k MI6, tvrdí a dokládá mnoha fakty, že Hitler jen těsně předešel Stalina. Ten se měl chystat na napadení Německa a dobytí minimálně části Střední Evropy a Rumunska. Což je zase v souladu s tradiční ruskou strategií. Jež se bohužel na konci světové války potkala s úspěchem… Třeba říci, že tato teorie je minoritní, nicméně nelze popřít, že řada argumentů tomu nasvědčuje. Především rozložení Rudé armády, jejíž klíčové jednotky a především letectvo byly nakumulovány v těsné blízkosti hranice. Logické by bylo tyto útvary držet v bezpečí dále od hranic. Pokud se ovšem právě nechystaly na zteč…Po překvapivém úderu (či protiúderu?) byly ovšem poměrně snadno decimovány. Ztráty byly obrovské. Jak to bylo doopravdy, to se zřejmě nikdy nedozvíme.
Nicméně pro pochopení Ruska, a to i toho dnešního, je důležité si uvědomit, co předcházelo onomu 22. červnu. Zejména po uzavření paktu Molotov – Ribbentrop. Tajné doložky paktu – paktu zdánlivě o neútočení – rozdělovaly sféry vlivu. A s ohledem na povahu obou totalitních režimů o sféry neomezeného vlivu. Rusové tak vyčkali polské porážky a 17. září vpadli Polákům do zad. Čímž tuto nebohou zemi definitivně dorazili. Padla uvažovaná poslední obrana na východních bažinatých územích Polska, kde by se využití motorizovaných armád včetně tanků v té roční době asi setkávalo s problémy. Ruský nástup byl netrpělivě urgován Němci, jak dokládají po mnoha letech odtajněné depeše. Rusové obsadili východní část Polska. O níž byli přesvědčeni, že jim po právu náleží. Jako jsou dnes přesvědčeni o Ukrajině. A nejen o ní. Nastoupil teror, který vyvrcholil v Katyni. Putina jistě mrzí, že Gorbačov v rámci vrcholící perestrojky (a asi i pod silným tlakem) přiznal ruskou vinou na této masové vraždě. Jinak by dnes on a jeho kumpáni jistě tvrdili, že se Poláci povraždili sami, jen aby hodili bláto na ruské osvoboditele…
Další na řadě bylo Finsko. Zde ale narazila kosa na kámen. V Zimní válce prokázali Finové neuvěřitelnou odhodlanost a vůli po svobodě. Rusové utrpěli obrovské ztráty, demonstrovali před světem neschopnost Rudé armády. I to byl možná moment, který – vedle vlastnoručního vyvraždění generality a vyššího důstojnictva Rudé armády – vedl Hitlera k jeho osudovému rozhodnutí. Sice nakonec díky své obrovské převaze Rusové zvítězili, Finové si ale udrželi nezávislost. A to i tu limitovanou po pětačtyřicátém. Jejich svoboda ale byla dána jejich nezměrnou vůlí po ní, na to bychom právě my neměli pozapomínat. A jen dodejme, že dnešní finská armáda je dost možná silnější než třeba úpadkový bundeswehr, druhdy chlouba NATO. Ani Finové nezapomínají.
Ruská či sovětská expanze pokračovala do Rumunska, na němž si v roce 1940 vynutila postoupení Besarábie. Z ní vznikla Moldávie, sovětská republika, dnes samostatný stát. Severní Bukovina připadla Ukrajině (Černovcy dodnes nesou stopy po civilizačních snahách rakouské monarchie, na nichž se podíleli i mnozí Češi). Jižní část při Černém moři byla přičleněna též k Ukrajině. A pak přišlo Pobaltí. Litva sice původně patřila k německé sféře, byla ale postoupena do té ruské. Litva, Lotyšsko a Estonska byly země, jež sice kdysi po Severní válce byly uchváceny ruským impériem, zásadně se ale od něho civilizačně odlišovaly. Ve čtyřicátém jim byly nejprve vnuceny v podstatě vazalské smlouvy, vecpala se do nich Rudá armáda. A pak nepřekvapivě požádaly o přijetí do SSSR. A dobrácká Moskva jim vyhověla. Elity byly odvlečeny na Sibiř, naopak do země byli importováni Rusové. Jen dodejme, že v podstatě stejný model aplikovali nacisté v českých zemích, likvidace elit, lid se většinou přizpůsobí. Jen ten dovoz se tak nerozvinul, byla válka a jiné starosti. Ostatně takto již postupovali Osmané na Balkáně. Stojí za úvahu, zda by Rusové, dovezení do Pobaltí po roce 1941, neměli být odsunuti do mateřské země. Pobaltským státům by se rozhodně ulevilo. (O jisté analogii by se dalo uvažovati i s námi. Odsud Němců, dlouhodobě usazených v českých zemích, lze zpochybňovat, ti, co dorazili po roce 1938, jsou mimo jakoukoli diskusi.)
Ruská nenasytnost zhoršovala vzájemné vztahy. Přispělo k ní i to, že Molotov při návštěvě Berlína zažil i první anglický nálet, s nímž tehdy nikdo ani ve snu nepočítal. (Opět mimochodem, tento nálet a zuřivá Hitlerova reakce naň přispěl výrazně k vítězství v bitvě o Británii. Britské letectvo bylo v té chvíli již silně vyčerpané, základny hodně utrpěly. Luftwaffe se ale poté soustředila na civilní cíle, RAF nabraly druhý dech.) V ruských očích tento ojedinělý nálet ponížil představy o vojenském potenciálu Třetí říše. Nicméně spolupráce pokračovala až do 22. června. Měla na co navazovat. Již od Rapalla ve dvaadvacátém, kdy tu byla podepsána smlouva o spolupráci mezi tehdejšími vyvrheli, poválečným Německem (ještě však demokratickým) a sovětským Ruskem. Od té doby až do třiatřicátého běžela úzká spolupráce nejen hospodářská, ale i vojenská. Němci tak obcházeli přísné podmínky versailleského míru, budovali si zapovězené letectvo i další zbraně, jako tanky. Rusové se zase dostávali k pro ně nedostupným technologiím. Po šestileté přestávce si obě tehdy již totalitní země opět padly do náruče. O těchto všech drobnůstkách rusko-sovětský dějepis jaksi mlčí. Vizáž hlavního bojovníka proti nacismu by utrpěla určité šrámy.
Při pohledu na tuto nedávnou historii (ale i na starší dějiny) nám vyvstane, že Rusko ani Rusové se prostě nemění. Jsou posedlí svou vybájenou civilizační misí (třetí Řím resp. druhý Jeruzalém). První, skutečný Řím vyplenili Germáni v pátém století, ten druhý – Konstantinopol – dobyli Osmani v roce 1453. Ve 20. letech 16. století ruský mnich Filofej ze Pskova vyslovil proroctví: Dva Římy padly, třetí stojí a čtvrtého již nebude. V té době vládl Vasilij III. (1479-1533), syn východořímské princezny Sofie Palaiologovny, vnučky posledního byzantského císaře. Důkaz, že někdejší prvenství Konstantinopole převzala Moskva. Toto proroctví se v Rusku po dlouhou dobu připomínalo, zejména v 19. století. (Viz blog Ladislava Jílka – https://ladislavjilek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=786563.) A ještě jedno je zřejmo z historie. S Rusy žádné dohody neplatí, slovo, ať již psané či řečené, nemá žádnou cenu. Přesvědčili se o tom Chmelnickij i Beneš, naposledy Ukrajinci (Budapešťské memorandum). Platí jediné, síla a odhodlání tu sílu použít.
Rusové se tak cítí zachránci křesťanstva, na druhé straně ovšem chovají mindrák ze své zoufalé zaostalosti. A spasitelský komplex v kombinaci s komplexem méněcennosti vytváří pěkně třaskavou směs. A k tomu jako bonus nulový vztah k pravdě, pravdomluvnosti, dodržování smluv a tak podobně. Výsledkem je permanentní ohrožování Evropy (a západní civilizace vůbec) Ruskem, a to již od Petra Velikého. A vlastně i dříve. Leibniz označil Rusy za „Osmany severu“. Sotva pominulo jedno ohrožení Evropy, přišlo další. A tak je tomu dodnes. Současná válka začala 2014, ne před pár měsíci. A právě díky slabosti Západu, všem těm Macronům, Scholzům a dalším se rozvinula do současné šíře. Nezastaví-li nyní Rusy Ukrajinci, bude to zítra na nás. A pak nás Pánbůh ochraňuj.