Eurokomisařka „pro rovnost“ Helena Dalli, původem z Malty, se v rámci euro-hyperkorektnismu pokusila eliminovat slova spojená s vánoci, ale i další obraty. Přinejmenším z oficiálního evropského slovníku. Učinila tak podloudně, leč prasklo to. A tak se od toho (prozatím) ustoupilo. Nejde však o nějaký výstřelek jedné potrhlé komisařky (tedy via facti evropské ministryně), anobrž o stav myslí nemalé části euroaparátu. O zvrácený způsob uvažování dnešní evropské „nomenklatury“, ovládané radikální levicí.
V devětačtyřicátém čísle Respektu uveřejnila Kateřina Šafaříková článek Zakázané vánoce. Jak lze na půdě tohoto časopisu očekávat, snaží se tuto aféru zlehčovat. Označuje to celé za „kauzičku“. Pro ni možná. Pro spoustu lidí ale ne, ti to berou jako další útok nové levice (byť jí třeba tak neříkají) na svůj způsob života, své hodnoty. A tón článku naznačuje tak trochu i to, že ani autorce není tento způsob myšlení tak úplně cizí. Přinejmenším jej bagatelizuje. O dost smysluplněji vyznívá článek Už brzy: Místo vánoc třeba eurosvátky Oldřicha Tichého v devětačtyřicátém čísle Reflexu. Ten naopak chápe tento nejapný pokus jako útok na křesťanství, snahu o jeho marginalizaci. Hlavně ale nepřehlíží promoření bruselských institucí oním korektnismem.
Uniklý materiál nedoporučuje jen nahradit vánoce obraty jako „sváteční čas“, „prázdniny“. Jemu vadí i takové křestní jméno. Místo něj navrhuje (v angličtině) termíny jako první jméno či předjméno. A když už angličtina vymyslela „mankind“, čili lidstvo, je to také špatně, protože tam chybí ona „woman“. Že nelze oslovovat „dámy a pánové“, to je snad každému jasné. Ostatních dvacet sedm či kolik dalších pohlaví se v tom holt nenajde, nemluvě o těch, co si dosud nejsou jisti, kam patří. Z onoho dílka lze seriózně vyvodit jedno, a sice kam nepatří rovnostní komisařka Dalli. Rozhodně by neměla patřit nikam tam, kde se na její výplatu budou skládat daňoví poplatníci. Na současnou podobu, dnešní aktivity Evropské unie bychom se ale měli zaměřovat všichni a stále. Jsme součástí Unie, stali jsme se jí dobrovolně, z vlastní vůle. A její konec by pro přinejmenším malé evropské státy (jako jsme my) znamenal dříve či později katastrofu. Otázka, zda ovšem současné směřování Unie nepředznamenává také katastrofu, je též zcela legitimní a na místě,
Poté, co se celá věc provalila, zařadila Dalli a spol. zpátečku. Ona a její osvícený tým se jali materiál přepracovávat. (Raději v zájmu vlastního duševního zdraví nepřemýšlejme, kam, jak či do čeho…) Problém je však systémový. Je třeba se ptát, kdo vlastně tvoří současný aparát Evropské unie. A čím se tento ušlechtilý sbor ve své pracovní době zabývá. Nejsou to žádní volontéři, platí je evropští daňoví poplatníci. A také se je třeba ptát, kdo dává zadání tomuto dobře placenému a nikoli nepočetnému týmu. Bylo by vcelku pochopitelné, kdyby to korespondovalo s výsledky evropských voleb. Ale je tomu tak? Asi sotva. Současné tvář (nejen) bruselské administrativy je výsledkem dlouhého pochodu institucemi, který podnikli osmašedesátníci po své porážce právě v osmašedesátém. To, co nevyšlo v jednorázovém revolučním vzepětí, se snaží prosadit pokoutně postupným infiltrováním právě do institucí, pronikáním na jednotlivé pozice, jejich ovládnutím a systematickým šířením se dál. Podobnost s rakovinou není až tak náhodná.
V téhle souvislosti určitě stojí za zmínku další symptomatický fakt. Zdánlivě nesouvisející s výše popisovaným třeštěním euroaparátu a oné rovnostní komisařky. A sice vztah k jediné demokratické a svobodné zemi na Blízkém a Středním východě. A jedinému tamnímu státu, jenž plně přináleží do západní civilizace, kam by měla (snad) patřiti i Evropa. Tedy Izraeli. Druhdy pozitivní vztah se mění na špatně skrývané nepřátelství. Aniž by z toho Evropa cokoli mezinárodně politicky vytěžila (pomiňme pro tuto chvíli amorálnost takovéhoto případného „handlu“). Ubohost tohoto postoje, ale i mezinárodní váhy Evropy, vyznívá obzvláště trapně v porovnání s postoji bývalé, leč i současné americké administrativy. Lze tedy konstatovat, že obvyklé české disentní stanovisko v záležitostech vztahujících se k Izraeli a tamní problematice je více než žádoucí. Doufejme, že je podrží i nová vláda.
A výhrad k vnější prezentaci Unie (a vnitřní sounáležitosti) je želbohu více než dosti. Je to vztah k Rusku, kdy současná podpora Polska a Litvy je varovně nedostatečná. Dalším příkladem mluvícím za vše je takový Nordstream. Markantní je to i ve vztahu k hlavnímu soupeři Západu, Číně. Evropská podlézavost nezná mezí. Viz případ Litvy, kterou si – jakožto malý stát na okraji – Říše středu vybrala jako cíl svého ataku. Místo co by se za ni Unie jako jeden muž postavila, zaznívají z Německa (německo-litevská komora) appeaserské hlasy, že je třeba vztahy s Čínou urovnat, jinak budou staženy investice. Maně si člověk připomíná jeden citát z Lenina – kapitalista nám rád prodá i ten provaz, na kterém ho pak oběsíme.
Unie se nyní se vší sveřepostí vrhla na klima. Na její aktivity však lze použít stejnou definici jako kdysi na socialismus (pamětníci si možná vzpomenou): Jedná se o totální a naprosté vítězství ideologie nad zdravým rozumem. A tak se Unie iniciativně zavazuje k dalším a dalším omezením, aniž by to mělo povětšinou reálný pozitivní dopad. Naopak to komplikuje život obyvatelstvu. A tak vadí auta se spalovacími motory (dnes již ekologicky velice málo škodlivými), nevadí obří lodě na mazut, přivážející z Číny produkty, jež jsme líní sami vyrábět. (Tady ovšem nelze jen tak smést podezření, že skutečným cílem je odstranění soukromé dopravy jako takové, přinejmenším pro většinu.) A energetické politika, dítě to všech těchto snah, vede ke katastrofálnímu růstu cen energií a logicky i rozjíždějící se inflaci. To se týká i onoho zmutování povolenek. A jak to chce Unie řešit? Dotacemi, tedy budováním závislostí.
Vraťme se ale k soudružce Dalli a jejímu nehoráznému pokusu. O ty vánoce totiž skutečně jde. Vánoce jsou symbolem. Evropa i celá západní civilizace vyrostla na třech pilířích. Křesťansko-židovská civilizace, římské právo a logika a řecká filosofie. V tomto pořadí. Vánoce jsou jedním z atributů křesťanství a křesťanství, jeho hodnoty, představují terč nenávisti nové radikální levice. Proto je tu snaha zašlapat je či přinejmenším alespoň upozadit. Jak si to také pamatujeme ještě z bolševické éry, nic nového pod sluncem. A už si dnes ani nepřipomínáme, že otci Evropy, osnovateli jejího sjednocování, byli konzervativci, křesťané. Lidé jako Adenauer, Schuman, de Gasperi a další. V takovéto souvislosti může pohled na jejich dnešní nástupce vyvolat až žaludeční nevolnost.
Ano, Evropská komise nezakazuje vánoce (alespoň zatím). Dokonce i nedoporučené výrazy či spojení jako „mankind“, křestní jméno, „kolonizovat Mars“, atd. lze (zatím) používat. Je ovšem třeba míti na paměti, že tvorbu těchto a podobných zhůvěřilostí si platíme. Tentokrát to nevyšlo. Tak se to zkusí znova. Stojí za připomenutí, že celé to probíhalo skrytě, mimo zraky veřejnosti, mimo jakoukoli diskusi. Současná Evropa ztratila demokratickou legitimaci, ztratila své tradiční hodnotové ukotvení. Návrat ke kořenům se zdá býti jediným řešením, vrátit se do časů před evropskou integrací by bylo fatálním. A co se stávajícími, zdegenerovanými strukturami? Možná tím nejlepším, dost možná i jediným řešením by bylo zbourat a postavit ihned nové.
Ony ty Pokyny pro inkluzivní komunikaci jsou než špičkou ledovce. Součást snah nové levice vybudovat nový, lepší, šťastnější svět. Naposledy se o něco podobného pokoušeli komunisté či nacisté. Jak to dopadlo, kolik životů to stálo, víme. Dnešní radikální levice není o nic lepší než její rudí či hnědí předskokané.
Blog vznikl částečně na základě komentáře k uvedenému článku.