V poslední době se začíná vžívat pojem „mafiánský kapitalismus“. Je poměrně výstižný a popisuje celkem adekvátně skutečnost. Zejména poukazuje na podstatný fakt, že jsme jednou nohou sice (zatím) na Západě, druhou však trčíme beznadějně ve východním bahně. Právě pro ruský model je typické propojení politiky, státního aparátu včetně bezpečnostních složek a organizovaného zločinu. V širých ruských končinách je tento propletenec tak prorostlý společností, že bez těžkého otřesu tam asi k nějaké změně dojít nemůže. Tento systém tam disponuje i obrovskou tradicí, je holt na co navazovat. Tímto směrem kráčíme i my a je na místě otázka, zda i u nás by byla skutečná změna dnes možná bez onoho skutečného a masivního otřesu. Bylo již řečeno, že korupce se v Česku zahnízdila do systému tak organicky, že si to bez ní mnozí ani představit nedovedou. Konec konců, i tady je na co navazovat, korupce v dobách první republiky byla věhlasná i v mezinárodním měřítku. Zpět však k názvu. Proč se odkazovat na nějaké břídily z Palerma, když se tu za minulého režimu etabloval jev veksláctví. Bezpochyby šlo o tuzemský produkt (byť se vyskytoval paralelně ve všech či přinejmenším většině států socialistické rodiny). Řada veksláků se i úspěšně transformovala, ostatně měli jako málokdo zkušenosti s něčím, co vykazovalo rysy podnikání. Bylo trochu ke škodě, že si však s sebou povětšinou přinesli i návyky v běžném kapitalismu nezvyklé. Odhoďme tedy falešnou skromnost, zkusme být pro tuto chvíli patrioty a počněme razit náš český termín „vekslácký kapitalismus“. Navíc přinejmenším pro občany středního a staršího věku je zcela pochopitelný, neboť jsme to prostě zažili na vlastní kůži.
Poměrně typickou ukázkou nestandardnosti Česka a jeho poměrů je pokus o penzijní reformu, v praxi vyhlížející spíše jako parodie na tuto jinak určitě potřebnou změnu. Jak pravil profesor Vostatek ve Studiu stop na ČRo 6, třeba v takovém Německu prostě existuje určitá politická kultura. Čili tam opravdu by nebylo možné to, že by Vladimír Bezděk, šéf penzijního fondu Aegon, byl předsedou komise penzijní reformu navrhující nebo Jiří Rusnok, president Asociace penzijních fondů, byl zásadním členem této komise v praxi. A to je třeba říci při vší úctě k zmíněným i dalším osobám, ve svém oboru jsou to bezesporu respektabilní osobnosti. Střet zájmů tady prostě tančí čardáš. Vláda se pak s odhodlaností hodnou lepší věci stále snaží prosadit model, který se v řadě sousedních zemí neosvědčil, od kterého se postupně upouští. Ve finále pak budí dojem obligátního kůlu v plotě, kdy s ní nesouhlasí odboráři (to by ještě nebyla až taková tragédie), zaměstnavatelé, odborníci a nakonec ani ty penzijní fondy. Usmlouvaný kompromis je paskvilem, kdy je stávající systém podpory penzijního připojištění duplikován quasipilířem nového systému, ovšemže taktéž nepovinným. Nikoho nezajímají zkušenosti (negativní) okolních zemí, nikoho nezajímají rady Světové banky. Opět jsme ti nejchytřejší. Názorně situaci ukázala debata v pořadu Otázky Vladimíra Moravce. Ministr sociálna coby rytíř smutné postavy bránil vládní tvrz před všemi. Vnucuje se otázka, pro koho a proč tu vláda vlastně je (pomineme-li samozřejmě nikoli nezajímavé prebendy zúčastněných). Takže ona vzývaná mantra reformy penzijní se scvrkne v pořádné přifouknutí daňové zátěže (a dál už nic). Možná ale právě o toto tady běží, důchody slouží coby kouřová clona. Neschopnost státu šetřit na vlastním rozhazovačném dvorku ruku v ruce se stále rostoucím vysáváním občanů (těch skutečně pracujících) může hloubavějším připadat jako provokace. S fíkovým listem důchodů to může (zdálky) vypadat stravitelněji.
Kdy vlastně došlo ke zlomu v původně slibném polistopadovém vývoji? Hypertrofovaný jízlivec by nadhodil datum 18. listopadu 1989, to by bylo ale opravdu přehnané. Pravdou je, že první dva roky přes všechny trable, spory a otřesy, jakkoli přecitlivěle vnímané, se věci pohybovaly vpřed. Po volbách v dvaadevadesátém však najednou všechno vypadalo jakoby průzračně. Nečekaný fatální propad intelektuálnější složky Občanského fóra – Občanského hnutí – byla přivítána příznivci pravice jako dobrá zpráva o tom, že do soukolí transformace nebude již nikdo sypat písek. Hloupost tohoto postoje (zastávaného tehdy i pisatelem těchto řádek) vylézala navenek až po hodně delší době, a to již bylo pozdě. K těmto náladám bezesporu přispělo poněkud naivní oponování představitelů OH neodvratitelnému rozdělení státu. Státu, který byl produktem versailleského míru či spíše příměří, soustátí, které nedisponovalo žádnou oporou v historii či tradici a které se stejně jako sesterský projekt Jugoslávie počalo rozpadat v prvním momentu, kdy to vůbec šlo. Nicméně, to že na politické scéně chybí hloubavější element (nepočítáme-li malou a záhy pěkně „po intošsku“ rozhádanou ODA), začalo být zřejmo až po řadě let. Do té doby vše jakoby řešilo svazácké nadšení doby. Finální zlom představoval přelom roků 1997 a 1998, kdy po skandálech, dodnes nevyřešených, vypukla oposmluvní vláda jakožto inkarnace výsměchu voličstvu a zesměšnění předvolebních programů a slibů. V nastalém pařeništi vyrašily netušené výhonky korupce, jež se opět stala systémovou podmínkou vládnutí v Česku. A která přestala publikum překvapovat (alespoň na čas, než dorostla do rozměrů vpravdě gargantuelovských).
Dnes mají mnozí o něco dříve narození stále intenzivnější pocit déjà vu. Arogantní bafuňáři, nezřídka okem sotva rozlišitelní od oněch „historických“ soudruhů či veksláků, určitě nikdy neslyšeli ono švehlovské „když žeru, tak aspoň nemlaskám“. Armáda, která by měla být pýchou země a také její pojistkou pro doby zlé, slouží jen jako dojná kráva pro partičky spiklených kamarádů. Z bojeschopnosti ji nikdo nepodezírá. Němě předpokládáme, že bude-li zle, postarají se o nás spojenci. Otázka, proč by to ale měli dělat, zůstává nevyslovena, ale i nezodpovězena. Souvislosti s naším zahraničně-politickým chováním a fatálními událostmi konce třicátých i čtyřicátých let minulého století nikoho moc nevzrušují. (Post)komunističtí „národohospodáři“ usilují o prolomení limitů a bourání dalších obcí. Čerta je zajímá efektivita využití vytěženého uhlí, čerta je zajímá vykořeňování obyvatel. Ostatně jako jejich rudé předchůdce. Kvalifikované odhady praví, že už jenom pokud by veřejné zakázky byly prosty korupce, byly by veřejné rozpočty včetně státního prosty schodků. Stát není schopen bránit své občany (viz kupříkladu článek „Kdo zkrotí A. Zacharova?“ v Respektu 21/11), zato však je schopen měřit rychlost na naprosto bezpečných úsecích silnic. O „usměrňování“ státního zastupitelství v zájmu mocných (viz stejné číslo Respektu) ani nemluvě. Navíc pak stát budí dojem bortícího se (ale stále dražšího) hliněného kolosu. Jak poznamenal v Krásných ztrátách mezinárodně uznávaný profesor práva Jiří Přibáň (nazvaný kdysi v OVM jistou lokální „veličinou“ jako „ten pán z Cardiffu“), blíží se bouřka a nikdo neví jaká. A také to, že máme-li politiku za svinstvo, velice tím pomáháme oněm privatizátorům politiky a veřejného prostoru. Protože od nich vlastně nic jiného ani nečekáme… I v tom se lišíme od tradičního Západu.
Bohumil Šmeral byl zajímavou i velice rozporuplnou osobností první poloviny dvacátého století. Může se zdát nepochopitelné, jak se tento bytostný sociální demokrat dostal k bolševikům (a u nich i zůstal). Mohlo to souviset i s určitou ostrakizací, kterou tento politik zažíval těsně po válce kvůli svým jednoznačně prorakouským postojům. Šmeral se dokonce obával vzniku československého státu, podle něj se právě Československo mohlo stát důvodem k další válce. Trochu se mýlil. Největší nebezpečí představuje tento stát pro své poddané. I když jim jaksi ze setrvačnosti stále bůhvíproč říká občané.