Velká válka ukončila systém, jenž v Evropě nastolil téměř o století dříve Vídeňský kongres. Ten systém fungoval a ač nezabránil revolucím, válkám a z toho plynoucím změnám a jiným nepříjemnostem, přesto držel evropské dění v přijatelných mezích. Navíc posledních třiačtyřicet let bylo v Evropě (samozřejmě bez Balkánu) mírových a začalo panovat přesvědčení, že civilizované mocnosti už spolu válku vést ani nebudou. S krásnou ironií a humorem sobě vlastním o tom píše třeba takový Winston Churchill. V letech před první světovou válkou navíc vrcholila prvá éra globalizace, kdy se svět zdál být neodvolatelně skrz naskrz propojen. Zájemce o analogie s dneškem si může třeba vyhledat blog Petra Robejška na Aktuálně.cz z 11.8.2010 pod názvem Globální krize pokračuje. Době před vypuknutím Velké války se přezdívalo Belle époque a nebyla to žádná nadsázka. Osmadvacátým červnem resp. červencem tato krásná epocha definitivně skončila.
Nesčetně publikací se zabývalo tím, co vedlo (anebo naopak nevedlo) k válce. Našim zažitým stereotypům nejlépe odporuje dílo Nialla Fergusona Nešťastná válka. Lze s ní určitě polemizovat (Británie asi opravdu nebyla hlavním viníkem), ale zdatně bourá zavedená klišé. Vysvětluje, že ani generality a ani už vůbec velký kapitál o válku nestály. Monarchové jakbysmet. Však taky tři poražené vladaře stála válka trůn, o jejich ruském kolegovi ani nemluvě. Habsburská a osmanská říše se rozpadly, německá byla citelně oslabena. Ruskou pak dobyli bolševici, což stálo (nejen Rusko) desítky milionů dalších zmarněných životů. Válka nebyla podle Fergusona nevyhnutelná, způsobily ji chybná rozhodnutí vedoucích činitelů. Celá válka byla pak pošetilostí s katastrofálními následky
To, co by nás asi mělo zajímati nejvíce, jsou ony analogie s dneškem. Nepominutelným znakem etapy těsně před vypuknutím války (a po jejím zahájení) je určitě nepřehlédnutelný úpadek vůdcovství. Nejmarkantnější to bylo v Německu. Omezenecký císař Vilém II. se krátce po svém nástupu zbavil knížete Bismarcka. Ten by se dal – hodně provokativně – nazvat mírovým kancléřem. Vedl několik válek, vždy je ale držel v pečlivě stanovených limitech. Ve čtyřiašedesátém se spokojil se ziskem Šlesvicka-Holštýnska. O dva roky později na hlavu porazil Rakousko a tím určil, kdo bude v Německém spolku hrát první housle. Postavil se ale rozhodně proti jakýmkoli záborům (padaly návrhy na připojení Čech od pravého břehu Labe k Prusku) i proti obsazení Vídně. Obé by bylo technicky snadné, s Rakouskem by se ale napříště nedalo uvažovat jako se spojencem.
I vítězství nad císařskou Francií o pár let později mělo své meze a vyvarovalo se totálního pokoření poraženého. Na rozdíl třeba od versailleského míru, jímž byla ukončena první a fakticky odstartována druhé světová válka. Když bylo zapotřebí potlačit pařížskou komunu, byli francouzští zajatci urychleně propuštěni a dokonce i vyzbrojeni. Německá říše byla vytvořena pod žádoucím vedením, alespoň dle Bismarckových představ a její další rozvoj byl předpokládán v mírových dimenzích. Třetí německý císař záhy po odstranění Bismarcka úspěšně zboural pilíře, na nichž kancléř stavěl mírové zabezpečení Německa. Dva roky po jeho odchodu zrušil resp. neobnovil zajišťovací smlouvu s Ruskem. Tento vztah se velice osvědčil v sedmdesátém roce, kdy car vysláním divizí na hranice Haliče „rozmluvil“ Františku Josefovi I. jeho úvahy o revanši za šestašedesátý. (Naopak o devětašedesát let později vyústila analogická kooperace v zahájení druhé světové války…)
Druhým základem byly přátelské vztahy s Anglií. Jenže Vilém se pustil do budování mocné námořní flotily. To a ještě bagdádská dráha silně znervóznělo právě Anglii a svým způsobem ji vehnalo do netradičního spojenectví s Francií. Entente cordiale a následné spřátelení těchto velmocí s Ruskem přeměnilo Německo z klidné zajištěné mocnosti na neurotickou obklíčenou zem. A kdyby navíc tragicky nezahynul následník rakouského trůnu Rudolf a (hypoteticky) včas vystřídal svého otce, mohla být zkáza Bismarckova systému dokonána ještě před válkou. Konec konců, jsou k zaslechnutí i chýry o tom, že Rudolf byl zlikvidován německou tajnou službou. Bylo by i proč, ale to je asi celé opravdu jen fantazie. V Praze nám alespoň zůstalo Rudolfinum, nazvané českými vlastenci na jeho počest.
Fatálním problémem Rakouska se stala dlouhověkost Františka Josefa I. Člověk to byl bezesporu poctivý, pracovitý, čestný, absolutně ale bez invence či espritu. Řízení říše, nota bene ve osudově kritických časech, redukoval na pouho úředničinu. Kdyby odešel včas, Rudolf, ale i Ferdinand d´Este by nejspíše byli ochotni a schopni nastartovat potřebné reformy domácí i změny v zahraniční orientaci. A my jsme si mohli užívat belle époque dodnes, chtělo by se dodat. Reptali bychom, to určitě. Aniž bychom ovšem byli nuceni podstoupit zkoušku státotvornosti. (Potíž s dlouhověkostí měli i Američané a tedy i zbytek světa – jak by se vyvíjela situace na konci druhé války, kdyby FDR odešel již první listopadovou středu ve čtyřiačtyřicátém a vicepresident Truman by měl dost času se zorientovat… Ale to jen tak na okraj.)
František Josef byl bytostný konzervativec a doba ho doslova semlela.Krásná jsou jeho slova v (údajném) dopise americkém presidentu Theodoru Rooseveltovi, v nichž se měl vyjádřit, že úkolem panovníka je chránit své poddané před jejich politiky… (Kdo ale ochrání nás, panovníka nemaje?) Sociální demokracie po vypuknutí války propadly obecné hysterii a „vlastenecky se zapojily“, nicméně některá jejich předválečná vystoupení stojí za povšimnutí dodnes. Tak poslanec Říšské rady František Soukup upozornil ve svém projevu rok před válkou na to, že pokud válka vypukne, bude Rakousko-Uhersko její první obětí. Asi netušil, do jakých detailů se jeho předpověď naplní. Jiný socdemácký poslanec, Bohumil Šmeral, choval hrůzu ze vzniku malých rádoby suverénních státečků ve Střední Evropě. Jak pravil, naše suverenita by asi byla jako ta albánská. Prostě do času, než spadneme do německého či ruského chřtánu. Pak se ale stal komunistou a z Východu pro něj čišelo než dobro. Jeho staré názory by ale stálo za to konfrontovat s postoji našich statečných suverenistů.
O Velké válce by se dalo prohlásit, že ji téměř nikdo nechtěl a když už vypukla, nikdo ji nebyl schopen zastavit. Dokladem slabosti leaderů je i to, že již v roce 1915, nejpozději o rok později, bylo jasné, že válka nemá vyústění a přesto s tím nebyli schopni nic udělat. Pokračovali nemohoucně v cestě, jež vedla jen k dalším záplavám mrtvých a zmrzačených. Ukázalo se, jak tenký je nátěr lidskosti a kulturnosti na člověku a jak strašně snadno může oprýskat. Bolševismus a nacismus i nakonec druhá světová válka byly jen logickým pokračováním. Evropa se již nevzpamatovala, druhá válka ji jen dorazila. Současné odsouvání Evropy na mocenský okraj i její rostoucí vnitřní slabost je jen pokračováním procesu, který začal před devětadevadesáti lety. Silné osobnosti jako Adenauer, Schuman, de Gaulle, de Gasperi a další, které nastoupily po pětačtyřicátém roce, pád zbrzdily. Chybějí jim ale následníci, po Thatcher, Blairovi, Schmidtu či Kohlovi, ale i Mitterandovi zůstává než prázdno. První světová byla prostě osudovým zlomem pro západní civilizaci.
První éra globalizace končila první světovou válkou. Jsou názory, že ta druhá globalizační fáze také pomalu spěje ke konci. I kdyby, nikdo nevěří, že by mohla mít podobné vyvrcholení jako její předchůdkyně. Nakonec, podobný optimismus tady panoval i ve čtrnáctém roce. Třeba ale bude nakonec všechno jinak, kdoví. Třeba Amerika zachrání Evropu i po čtvrté. Nebude-li ovšem napříště přespříliš zaujata pro ni daleko důležitějším pacifickým prostorem.