Už při samotném definování státní správy na počátku devadesátých let jsme se ocitli na křižovatce. Z menu si bylo možno vybrat západní model, kdy je státní správa oddělena od samosprávy a v každodenním životě funguje nezávisle na aktuální politice a politicích. Ti přijímají zákony a další legislativu, jíž se státní správa řídí, nemají však páky na to, aby ovládali přímo ji. A tak třeba ve staré dobré Anglii má stavební úřad dva roky, aby rozhodl o stavebním povolení, nicméně naprostá většina žádostí je vyřešena ve lhůtě tří měsíců. Proč by to úředník zdržoval, že. A to si veškerá stanoviska hygieniků, hasičů a dalších zajišťuje ve své režii stavební úřad sám, stavebníka tím neobtěžuje. Jak to vypadá v české parodii na kapitalismus vědí všichni, co zkusili něco budovat či rekonstruovat. Zde si bez mrknutí oka stavební úřad na stavebníkovi vyžádá doložení čehosi z archivu, který je ovšem integrální součástí stavebního úřadu. Ta druhá možnost v onom meníčku byl pak model východní, kdy je úřední správa pod knutou volených zástupců lidu, tedy něco, co jsme zde zažívali nějakých čtyřicet let. Na onom rozcestí jsme si ovšem vychytrale zvolili možnost třetí, tedy jakéhosi křížence obou modelů. Na tento mičurinismus dojíždíme dodnes.
Abychom se dostali do Evropské unie, bylo nutno přijmout tzv. služební zákon. I byl tedy přijat zákon č. 218/2002 Sb., jenže poté, co jsme se prosoukali dovnitř kýženého spolku, byla účinnost několikrát odložena, naposledy k 1.1.2015. Dá se tedy bez nadsázky tvrdit, že jsme se do Unie jaksi prošvejkovali. Tento zákon měl být původně přijat již na počátku devadesátých let, tehdy tomu ovšem zabránila vítězná pravice, přesněji řečeno to, co se za ní z ryze marketingových důvodů vydávalo. Lví podíl na této výhybce směrem zpět na Východ měla sice tehdy dominující ODS, ostatní se ale bez větších protestů přidali. Dnes tento krok (či spíše ne-krok) můžeme směle označit za jedno z prvních vložení min do základů státu. Předchozím byl pověstný útěk před právníky a finální forma kuponové privatizace, řada dalších následovala. Dnešní rozval státní správy a obecně nefungující stát mají své místo a čas početí právě tady. Takovým Belgičanům můžeme dnes závidět, že ani nepocítí to, že rok či dva jsou bez vlády. Státní mašinérie tam funguje tak jako u nás naposledy za Rakouska, řekl by nostalgik. Praktik pak vidí prošustrované miliardy (eur) z evropských fondů, jež by za zodpovědné správy mohly nastartovat mimořádný rozvoj.
To, jak může jeden či pár snaživých labilních jedinců rozložit v našich podmínkách úřad, si lze demonstrovat na ministerstvu vzdělávání a další osvěty. Školy naštěstí ze setrvačnosti učí dál, badatelé zkoumají vzdor všemu i nadále. Totální rozvrat útvaru, který měl na starosti eurofondy, nás bude stát určitě desítky, možná stovky miliard. Komedie zvaná státní maturity je draze zaplaceným výsměchem vzdělávání. Jak složitě a hlavně draze lze řešit věc, která byla před pár desítkami let samozřejmá, je opravdu k uchechtání. Až na to, že to zaplatíme zase jenom my. Školné na vysokých učeních bylo nahrazeno zápisným (zhruba ve stejné výši), na to ale nikdo studentíkům nepůjčí a hlavně zde nejsou žádné sociální ohledy. Nakonec, potlačování vzdělanosti by se dalo celkem pochopit, nevzdělaní tupci se ovládají lépe než přemýšlivé a nedej pánbůh ještě navíc sebevědomé osobnosti. V této souvislosti má i snižování platů pedagogů svůj hluboký smysl.
Česká vláda počala před necelými dvěma lety s téměř ústavní většinou stoosmnácti hlasů, dnes se transformovala na de facto menšinovou vládu o – snad – sto hlasech. Destruktivní veverčí opozice vždy přispěchá s několika hlasy v případě rizika pádu vlády, hypoteční zainteresovanost těchto poslanců je až příliš vysoká, aby bylo možno parlament rozpustit předčasně. Že vláda nic podstatného neprosadí, to může někoho uklidňovat, jiný by si ale mohl položil vcelku logickou otázku, nač takovouto nemohoucí vládu (konec konců jeho případnou hypotéku eventuální pád vlády moc neovlivní). Stávající vládnutí lze charakterizovat třemi adjektivy – neschopnost, arogance, zlodějna. Pod poslední termín zahrňme korupci a klientelismus, o nic jiného než o nekalé zcizování veřejných statků se tu nejedná. Tyto atributy nejsou výsadou posledního volebního období, jen jaksi stále gradují. Nakonec i vládní experti (viz ekonom Pavel Kohout v Otázkách Václava Moravce) soudí, že při slušném zadávání veřejných zakázek by se tak nějak sám od sebe vyrušil schodek státního rozpočtu…
To vše ale je doplňováno impotencí stran povzbuzování hospodářského růstu. Dá se tak konstatovat, že škrtformy napadají hlavně ty bezbranné (seniory, postižené, atp.) a jako bonus dusí hospodářství. Že to vše zaplatí chtě nechtě střední třída je v zásadě normální, ale to je to jediné standardní. S trochou nadsázky lze říci, že pokud by jako kdysi měli býti kriminalizováni prokomunističtí agitátoři (a proti tomu těžko co namítat), musela by být před soudnou stolici pohnána většina vlády, o dalších ústavních činitelích ani nemluvě… Ještě by se tu nabízel jeden zlepšovák: což takhle převzít do veřejné sprány ono ustanovení pro statutáře akciových společností, kteří ručí veškerým svým majetkem akcionářům za škody, které jim způsobí? Žaloby občanů na své volené zástupce a (ne)kompetentní úředníky by mohly získat náležitý fundament, analogie je tu více než zřejmá. Ale to je jen takový pokus o vtip. Nebuďme ale zase k současné vládě příliš nespravedliví. Prosadí-li řešení dvacetiletého dluhu tohoto státu, tedy církevní restituce, měla aspoň nějaký raison d´etre.
Český rozhlas 6 položil ve svém pořadu Volejte Šestku řečnickou otázku: Ničí zveřejňování tajně pořízených nahrávek českou demokracii? Dle očekávání si toto myslí jen čtyři procenta respondentů. A mají pravdu. Českou demokracii skutečně neničí publikování odposlechů, ty ji spíše obnažují, a to na veřejnosti. (A pokud by tedy česká demokracie měla skutečně býti lidovládou a nikoli třeba ochlokracií či kleptokracií, vaditi by jí to nemělo…) Politiku a demokracii, v konečném důsledku ale českou státnost skutečně ničí v první řadě čeští politici. Jenže – není to tak jednoduché, jak by se zdálo. Vyměníme politiky (jak říká jedna iniciativa) nebo je přinutíme vrátit ukradený či rozkradený stát (jak praví jiná, velice zajímavá skupina). S profesorem Bělohradským se určitě nedá ve spoustě věcí souhlasit. Vedle řady až úletů má však nemálo trefných postřehů. Právě na ČRo 6 poznamenal před nedávnem, že problémem české politiky nejsou politické strany či politici, ale voliči. Jejich naivita spolu s nízkou politickou kulturou jsou tím jádrem problému. V návaznosti jak na Bertolta Brechta by bylo potřeba zvažovati výměnu voličstva, tedy onoho bájeslovného lidu.
Angličané nazývají veřejné zaměstnance, a to včetně ministrů, public servants, po česku tedy veřejní služebníci. V zemi, kde se slovo služba nestalo opovrhovaným, to nikomu nepřipadne divné. Jenže v zemičce, kde plebejství představuje takřka státní ideologii (a to nejen v časech bolševika, prosazovalo se tu už za Rakouska, za samostatnosti bylo vždy neformálně vzývaným ideálem), se služba veřejná transformuje do koryta. A u toho se chrochtá, zapomínaje na švehlovské „když už žeru, tak aspoň nemlaskám“. Pokaváde opravdu chceme potřít korupci, musíme ji ponejprve zhubit v nás samotných. I tím, že opustíme plebejství coby ideál člověčenství. I tím, že strávíme fakt, že někomu nějak posloužit nemusí být potupou, ale i ctí.