Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Vyzbroj si svého nepřítele

Egoismus je v podstatě přirozená a zdravá vlastnost, jen se to nesmí přehánět. Altruismus je zase krásná věc, když se však předávkuje, můžou to být i hezká vrátka do pekla, Západ svého času vyzbrojil povstalce v Libyi, dnes jsou těmito zbraněmi zabíjeni nejen francouzští vojáci v Mali. V Evropě probíhá právě teď intenzivní diskuse na téma vyzbrojování syrských rebelů. Kdo nakonec bude oním příslovečným posledním v „potravinovém řetězci“ těch zbraní, nad tím netřeba dlouze hloubati. Barrack Obama po více jak čtyřech letech v úřadě navštívil poprvé Izrael.

Takzvané arabské jaro vzbudilo nehorázná očekávání, zejména u liberální levice na Západě. Radostný výskot západní intelektuální elity doprovázel sérii pádu tyranů, kteří odpírali soustavně svému lidu v demokraciích běžné svobody. Byli více či méně brutální, bezkonkurenčně nejodpornější z nich byl bezesporu libyjský Muammar Kaddáfí. Tento despota byl nejen sponzorem světového terorismu, ale i v určitém směru velkohubým šaškem. Jeho Zelená kniha (formátem spíše Zelený sešitek), bible libyjské revoluce, představuje snůšku blábolů, jimž vévodilo motto: Nor the East, nor the West, only Islam is the best. Jeho devízou byla málo lidnatá země a hodně ropy. Kaddáfí se – jako většina arabských vožďů – nakonec ukázal jako oportunistický zbabělec. Po atentátu na berlínské diskotéce nařídil president Reagan bombardování Tripolisu. Dodnes můžeme spekulovat, zda jako hlavní terč byl vybrán sám velký Muammar (mělo by to svou logiku a hluboké ospravedlnění), nicméně efekt se dostavil obratem. Ač Libye ani Kaddáfí s teroristickými útoky neměly nic společného (tvrdila to i propagandistická mašinérie východního bloku a ta by přeci lidem nelhala), po náletech tyto ataky jako mávnutím kouzelného proutku ustaly. Nakonec se Kaddáfí téměř ochočil a až na občasná extempore (Švýcarsko, bulharští lékaři) terorizoval jen své poddané.

Diktátoři po zavanutí arabského jara padli, až na Kaddáfího bez větších křečí. Jenže postupně se ukazuje, že oni uzurpátoři nejenže garantovali relativní klid a stabilitu ve svých zemích, ale i stabilitu z geopolitického hlediska. Svá léna sice bezostyšně vykrádali, ale to je v těchto krajích zavedeným zvykem, na němž jejich pád nic nezmění. Svému lidu poskytovali onen příslovečný klid na práci (jehož se mimochodem v posledních letech i čím dál více dovolávají naši politici, spoléhající asi na totální ztrátu historické paměti). Na příkladu iránského šáha lze přesvědčivě demonstrovat, že pád tyrana tohoto typu a v této oblasti neomylně nastolí tyranii nesrovnatelně horší. Od té předchozí se krom nepoměrně vyšší brutality a více či méně totalitářských skonů bude lišit ještě v nenávisti k západní civilizaci a všemu, co s ní tak či onak souvisí. Amerika tehdy zaplatila za svá demokratizační doporučení ztrátou věrného a spolehlivého spojence, získala čerstvého úhlavního nepřítele. Stejně tak Izrael. Při krizi s rukojmími, kdy se noví iránští vládci dosyta vysmáli mezinárodnímu právu, demonstrovaly navíc carterovské Spojené státy svou tehdejší fatální slabost.

Současný arabský svět nyní nabízí nepříliš utěšený pohled. Islamisté opanovali největší arabskou zemi, Egypt, v poněkud mírnější formě i méně významný Tunis. Libye je dnes státem v rozvalu, kde stále posilují islamisté a odkud proudí zbraně z přecpaných Kaddáfího skladů nejrůznějším teroristickým uskupením. Útok v Mali je jen jedním z důkazů. V Sýrii po dlouhé a vyčerpávající občanské válce počínají mezi rebely dominovat též militantní islamisté. Opravdu se nelze náboženským minoritám jako alawité, ale zejména křesťané divit, že hledí do budoucna s temnými obavami a spíše v zoufalství se přimykají k Asadovi. Právě osud syrských křesťanů by měl být prioritním zájmem evropských států a Unie. Místo toho v jakémsi přechodném pomatení smyslů volají bývalé koloniální mocnosti po ukončení embarga a vyzbrojování syrských povstalců. Cynik by řekl, že snad doufají, že první na řadě bude Izrael. I spíše naivnímu realistovi je však jasné, že ani je náležitá odměna nemine. Asi neznají české úsloví o činění dobra čertovi.

Reklama

Arabské rádoby jaro přineslo Izraeli znejistění. Izraelští politici alespoň nepředstírali veselí z pádu okolních autokratů (a destabilizace regionu). Zejména pád egyptského presidenta Mubaraka znamenal konec bezpečné hranice na Sinaji a posílení teroristického hnutí Hamás v pásmu Gazy, zejména díky jeho vazbám na egyptské Muslimské bratrstvo. Turecko, donedávna jediný izraelský spojenec v oblasti,  se pozvolna přesunuje od Západu k islámu. Asadové byli zavilí nepřátelé židovského státu, ale pochopili, že proti němu nemají šanci a tak přes veškerou nenávistnou rétoriku, ale i podporu extrémistů v Libanonu, udržovali hranici na Golanech klidnou. I to teď hrozí vzít za své. Do toho Irán, usilující o jaderné zbraně. A v amerických presidentských volbách opět zvítězil Barack Obama, za několik posledních dekád president s největším odstupem od Izraele (jemně řečeno).

Obama je v zahraniční politice spíše smolař (možná naštěstí). Své první období zahájil nadbíháním Rusku, že by mu i FDR záviděl. Dosti dlouho trvalo, než – snad – pochopil, že kremelští vládcové považovali a považují slušnost a vstřícnost za slabost a rozumějí jedinému, síle a odhodlanosti. Z restartu se tak stal reset. Na Blízkém východě zahájil svou zahraničně-politickou aktivitu návštěvou Káhiry, kde jásajícím davům sdělil, že jeho druhé jméno je Hussein. Izrael spíše ignoroval, byť nemohl ignorovat proizraelskou většinu v Kongresu. Jak se prakticky ukázalo třeba při vystoupení Benjamina Netanjahua. Naprosto selhaly jeho iluze o Palestincích, ti mu jeho podporu vrátili i s úroky na Valném shromáždění OSN, když získali status nečlenského státu ( a paralyzovali mírová jednání). Pro zahraniční politiku, nejspíše ale i pro ekonomiku Spojených států by byl lepší výhrou Mitt Romney, ale to je už teď jen pláč nad rozlitým mlékem.

Nyní tedy Obama, snad dostatečně vyléčen z iluzí, poprvé navštívil Izrael a demonstroval americké spojenectví. Nakonec i Palestinci dali nezakrytě najevo své pocity. Jenže v hroutícím se dominu Blízkého východu zůstává Izrael jediným pevným bodem. Americký president se též snaží zlepšit izraelsko-turecké vztahy. Netanjahua přiměl k omluvě za incident s tureckou lodí Mari Marmara, jak výstižně popisuje Gita Zbavitelová ve svém komentáři z 26. března na Radiu plus. Je nesporným faktem, že Izrael v této akci prokázal překvapivou mediální neobratnost, otázkou je, jak by včasné zpřístupnění záběrů z akce ovlivnilo liberální média i Turky. Ti i ti mají jasno, že lotrem je Izrael, nějaká fakta jejich přesvědčení narušit nemohou. Nakonec, pokud se vztahy mezi Izraelem a Tureckem alespoň znormalizují, tak to kousnutí do kyselého jablka může stát za to. Věřte ale islamistovi. Pravdu má bezesporu exministr zahraniční Avigdor Liberman, když prohlásil, že omlouvat by se mělo Turecko Izraeli. Tak to ale ve světě chodívá.

Izraelsko-palestinský konflikt se svému řešení nepřiblížil ani teď. Otazník visí nad tím , zda současná palestinská vedení, lhostejno zda na Západním břehu či v Gaze, mají vůbec zájem na smírném řešení. A mají-li, zda jsou ochotna pro to alespoň něco málo udělat. Řešením rozhodně nemůže být společný stát, jak o tom mluví poněkud zmatený článek z Economistu, otištěný v posledním Respektu. Představy o demokracii, svobodách a právu jsou v různých civilizacích různé a někdy i sotva slučitelné. Své by o tom možná mohly hovořit některé západoevropské státy, kdysi vzývající multikulturalismus. Náprava věcí blízkovýchodních určitě nespočívá v podpoře či dokonce vyzbrojování sil, které jsou v konečném důsledku pro západní civilizaci z principu nepřátelské. Ale samozřejmě ani v otáčení se zády k přátelům.

Nestabilita v arabském světě nejspíše poroste, stejně jako nepřátelství k Západu. V této souvislosti je zajímavé, jak poměrně stabilní a odolné jsou povětšinou konzervativní monarchie. Právě to vše, stejně jako potřeba sounáležitosti s Izraelem a určité morální závazky k místním křesťanským komunitám, by mělo být vodítkem pro západní strategii. Na obé se rádo zapomíná. Největší nebezpečí obvykle číhá ve chvílích, kdy se přání stávají otci myšlenek a kdy představy suplují skutečnost. Konec konců, velikonoce (či pesah) jsou vhodnou chvilkou pro hlubší zamyšlení.