Reklama
 
Blog | Josef Ježek

WikiLeaks a piráti

Server WikiLeaks uveřejnil další balík utajovaných materiálů, tentokrát jde hlavně o depeše amerických diplomatů. Ukazuje se na nich „překvapivý“ fakt, že jinak se mluví doma v kuchyni a jinak na veřejnosti. Po materiálu rychle hrábly přední světové deníky a snaživě rozvěšují špinavé prádlo na ulici. Byť tentokrát (snad) nejde nikomu o život – ne že by tedy protagonistům WikiLeaks na podobných podružnostech záleželo – přesto zveřejnění demonstruje neschopnost demokratických zemí bránit se publikacím tajných materiálů. WikiLeaks ale následně zveřejnily i seznam míst klíčových pro bezpečnost USA, a to už je informace z jiného soudku. V Indickém oceánu neustále rozšiřuje působnost somálské „pirátské hnutí“, aniž by si s tím rozhodující mocnosti věděly rady. Obě tyto skutečnosti tak ukazují na slabost současného západního světa. A aby se kruh uzavřel, na podporu WikiLeaks mobilizují evropští političtí piráti, tedy pirátské strany, včetně té naší.

Lidé spojení s WikiLeaks ukradli, jak jim velí jejich řemeslo, tajné materiály a po mediální přípravné masáži se jali svá odhalení publikovat. Pokud se informací z diplomatických zdrojů týká, spíše než o šokující materiály se jedná o hromadu drbů, které ovšem k diplomatické korespondenci patří. Nebyl odhaleno téměř nic, jak poznamenal Radek Palata se své pravidelné poznámce v sobotních Názorech a argumentech, co bychom již nevěděli či přinejmenším netušili. Nás by tedy mohlo zajímat, jak že se američtí diplomaté neformálně dívají na nás a zejména na naše mocné. Ale to asi taky tušíme a dost možná se s nimi i shodneme… To, že Putin nejspíše věděl o vraždě bývalého agenta Litviněnka (a dost možná ji musel i schválit), to napadne i leckoho, kdo se ve světě diplomacie a tajných služeb příliš neorientuje. Překvapivé by snad mohlo být stanovisko Číny, která se – doopravdy? – už nebrání představě mírového sjednocení Koreje na bázi Koreje Jižní. Jednak to může být drb, jednak zde může vykonávat přání rodičovskou funkci vůči myšlence. Na druhou stranu nevyzpytatelný kimovský režim, u něhož si nikdo nemůže být jist, kdy a s kým vyvolá válku, není právě pohodový chráněnec. Starý Kim-Ir-Sen si kdysi alespoň jel nejdřív k oběma vožďům pro souhlas s útokem. Kromě obrovské armády však komunistická Korea disponuje i dalším příznačným atributem, a sice permanentním hladomorem. Představa, že miliony Severokorejců bude muset živit někdo jiný, může být i docela atraktivní, zejména ve spojení s odpadnutím dlouhodobé hrozby potenciální obrovské imigrační vlny přes řeku Ja-lu (nebo Amnokkang, podle toho, z které strany se díváme).

Zajímavější, ale také ne příliš překvapivé, mohou být zprávy z Blízkého východu. To, že arabští despotové lžou, kudy chodí, patří již k jejich koloritu a skutečně nemůže nikoho šokovat. Legrační může být sice představa arabských vládců, kteří se oficiálně zalykají islámskou solidaritou a v reálu žebroní u Američanů o preventivní úder na iránský jaderný program, dokonce jim pro něj nabízejí své základny. O tom, že by pak takový atak odsoudili se vší razantností, netřeba pochybovat. Ostatně by museli křičet hodně nahlas, aby nebylo slyšet ten balvan, který jim spadne ze srdce. Málokdo soudný asi nevěřil, že by teroristická skupina Hizballáh nedostávala během libanonské války zbraně z Iránu maskované jako zdravotnickou pomoc. Své palposty tato zločinecká organizace již dávno umisťuje do škol, zdravotnických zařízení a podobně. Na ně pak logicky musí mířit odveta ze strany Izraele a ta skýtá ingredience pro propagandistický hodokvas. Ten již ochotně navaří leckterá západní média, věrní spojenci kdejakého teroristy. Je zajímavé, byť samozřejmě též očekávané, že zveřejněné materiály tyto propagandisty nepřivedou alespoň k malinkému přehodnocení. O nějaké omluvě za zpravodajské selhání uvažovat určitě nelze. Nikoho, kdo se trochu zajímá o blízkovýchodní dění, nezarazí ani zprávy o tom, že Izrael udržuje čilé (a samozřejmě tajné) styky s řadou arabských zemí, včetně Saúdské Arábie, Kataru či Spojených emirátů. Fakt, že operace proti Hamásu v pásmu Gazy byla předem konzultována s Egyptem, je v logice věci. Je určitě kouzlem nechtěného, jak tyto materiály dávají Izraeli zhusta za pravdu.

Reklama

Z jiného soudku je ovšem seznam zařízení a míst, životně důležitých pro Ameriku (ale i zbytek Západu). Smysl tohoto může být jen vytvoření jakéhosi adresáře pro teroristy všeho druhu. Nabízí se tak otázka, zda by se s celým spolkem okolo WikiLeaks nemělo tedy jednat jako s teroristy či jejich pomahači. Čili odhodit formální zábrany  a řešit celou záležitost z pohledu efektivity. Něco podobného mohlo zodpovědné napadnout už při prvém zveřejnění, které pro řadu osob mohlo znamenat vynesení ortelu smrti. Svým  způsobem je to pouze o schopnosti a vůli se bránit.

Somálští piráti představují jiné ohrožení, zdánlivě, ale jenom zdánlivě jsou nebezpečnější. Liší se hlavně v tom, že ohrožují kromě Západu i zbytek světa, tedy alespoň toho, pro který má význam zaoceánský obchod. Ten spolu se zhroucením somálského státu i toto pirátství v podstatě inicioval, když mezinárodní rybářské flotily počaly vylovovat vody, které tradičně exploatovali rybáři somálští. Své polínko přiložila i italská mafie, která zamořila tyto vody obrovským kvantem toxického odpadu. Rybáři rychle zjistili, že pirátství je podstatně zajímavější a výnosnější business. Od té doby je tu problém, co stále bobtná. Somálské pirátství popisuje poměrně věcně například Jakub Szántó v osmačtyřicátém čísle Respektu. Ani on se ale nevyhnul spíše chápavému pohledu na mořské lupiče, tak typickému pro současnou žurnalistiku a publicistiku. Je tu rovnováha násilí, tak ji proboha udržujme a nepouštějme se do nějakých experimentů, čti efektivnímu potírání pirátství. Maně člověka napadá analogie se situací o nějakých dvě stě let nazpět, kdy Středomoří a okolí zamořovali piráti berberští. Tehdy dominantní evropské mocnosti se k ničemu neměly, tak do hry vstoupily Spojené státy, které odmítly dále platit výkupné a pirátství tvrdou rukou potřely. Také Spojené státy mají – snad jako jediné – akceschopné protipirátské zákony.

Stávající situace je dlouhodobě neudržitelná, protipirátská strategie zoufale neefektivní. Somálským námořním lupičům je třeba nabídnout rozumnou alternativu, tedy vrátit se k rybaření. Jenže vtip je v tom, že cukr bez biče (ale ani bič bez cukru) prostě nefunguje. Svým následovníkům by o tom mohl povyprávět železný kancléř, který právě díky své intuici tyto dva nástroje perfektně vyvažoval. Hrozí to, že Západ, povýtce pak Evropané, budou sypat cukru a divit se, že to nepomáhá. Bez drastického biče, který nemůže ani ignorovat pobřežní základny pirátů, se v potírání pirátství nikdo dál nedostane. Zda se Amerika rozpomene na staré časy, je jen těžko předvídat, pod současným nájemníkem v Bílém domě asi sotva. Evropa, to je nejspíš už beznadějný případ. Argumentace somálským pirátům, že místo daleko výnosnějšího loupežení se mají vrátit k nezáživnému rybaření, musí být názorná a jednoznačná.

Protagonista WikiLeaks, Julian Assange, je stíhán švédskými úřady kvůli sexuálnímu deliktu. Je to dobře, protože právě Švédové projevují až nevkusnou chápavost k podobným excesům, jako jsou servery WikiLeaks a nelze je tak podezírat z účelovosti. O tom, že tomuto obskurnímu spolku chybí jakékoli zábrany, je zřejmé z celé geneze jeho aktivit. Pokud se oněm spanilomyslným aktivistům podaří ukrást i vysloveně nebezpečné dokumenty, bez zaváhání je použijí, aniž by je sebeméně trápilo, kdo si to odskáče v praxi. Jejich raison d´etre je škodit. Zlodějna je však zlodějna a ukradené dokumenty nejsou morálnější než ukradené auto. Pokud se Západ nebude schopen vyrovnávat s útoky, ať již informačními či námořními, je analogie s údobím konce říše Západořímské zcela na místě. Bohužel pro všechny, co v těchto končinách přebývají.