Ukrajina znamená země na kraji. Spíše je to však země mezi kraji. Mezi okraji dvou civilizací. Té západní, západokřesťanské a té východní, pravoslavné. Pokud ještě o nějaké západokřesťanské civilizaci můžeme v případě Evropy vůbec hovořit. Za určitou hranici lze považovat Dněpr. Svým způsobem jde o hranici Evropy a Asie. Pro dokreslení jen dodejme, že pravobřežní Ukrajina (vyjma Kyjeva) byla až do druhého dělení Polska v roce 1793 součástí polsko-litevského státu. Některé části, například Lvov a okolí, upadly ale do spárů Ruska teprve při čtvrtém dělení Polska v roce 1939. Linie je však natolik rozostřená, že jakýmsi hraničním pásmem je vlastně celá ukrajinská země.
Vrátit se k historickým kořenům nikdy není od věci. Na Ukrajině vznikl první státní útvar východních Slovanů, Kyjevská Rus. Tu fakticky vytvořili Varjagové, tedy Vikingové (státotvornost východních Slovanů byla ještě horší, než těch západnějších…). Kníže Vladimír se pak, snad v roce 988 – poté co pojal za manželku dceru byzantského císaře – nechal v Kyjevě (někdo říká v Cherchonésosu, dnes Sevastopolu na Krymu) pokřtít a učinil z křesťanství státní náboženství. Pověst praví, že Vladimír se rozhodoval mezi třemi monoteistickými náboženstvími, od islámu (atraktivního mnohoženstvím) jej však odradil zákaz alkoholu. Ten tam již tehdy patřil mezi oblíbené koníčky. Je třeba ale zdůraznit, že řeč je fakticky jen o Ukrajině (maximálně propojené s Novgorodem), nikoli o Rusku jako takovém. Moskevské knížectví se etablovalo daleko později, nejprve jako takový četník a výběrčí Zlaté hordy, mongolské (lidově tatarské) říše. Ovládající dnešní ruská území, zjednodušeně řečeno. Posléze v roce 1380 na Kulikovském poli moskevský kníže Dimitrij Zlatou hordu porazil a počalo sjednocování ruského státu. Ovšem faktickým zakladatelem ruské říše a jejího ducha byl Ivan IV., řečený Hrozný. Mimochodem oblíbená postava Stalinova. Jeho metodami (např. při ovládnutí Novgorodu) by nepohrdl ani takový Čingischán. Pokud by mu je spíš nezáviděl.
Celá Ukrajina (zvaná též Malorusko) se dostala do područí Moskvy až na samém konci 18. století. Levobřežní část ovšem Rusko ovládlo postupně v polovině 17. století, poté, co se na něj obrátil s žádostí o pomoc vůdce kozáckého povstání Bohdan Chmelnický. Povstalci jen tak mimochodem povraždili i na 100 tisíc Židů, ale též hodně Poláků. Kozáčtí atamani doufali v přislíbenou autonomii, brzy však zjistili, jak se tak dá věřit ruským slibům… Co zachvátí tlapa ruského medvěda, to vydává jen velice, velice nerada. A ne po dobrém. A tak již od carských časů tu máme ideu jednoho ruského národa, provázenou intenzivní mocenskou rusifikací. Ono to ale tak úplně nejde, zvláště když onen „vzor“ se nachází na mnohem nižší úrovni než to, co by se mu mělo přizpůsobovati. Vše vyvrcholilo za Stalina, kdy s cílem kolektivizace a hlavně likvidace ukrajinského selského stavu byl vyvolán uměle hladomor, jemuž na Ukrajině padlo za oběť – podle nejstřízlivějších odhadů – minimálně tři miliony životů. Realita je nejspíše ještě horší. Hladomor doprovázely i takové jevy, jako kanibalismus. Tak se bolševikům podařilo zničit obilnici Evropy. Jejich následovníci za pár desetiletí budou dovážet obilí z Kanady za zlato. Kdysi se tomu ironicky říkalo sovětský hospodářský zázrak. Je tak tedy opravdu k neuvěření, že se Ukrajincům – poté co díky na chvilku otevřenému oknu v dějinách získali nezávislost – nechce zpět do láskyplného ruského chomoutu…
Ukrajina získala na moment samostatnost na konci Velké války, pak ale dorazila Rudá armáda a s ní lepší zítřky. Včetně již řečených hladomorů a dalších sovětských vymožeností. Představa historického ruského nároku na Ukrajinu je asi stejně směšná jako onen „pravěký“ nárok na Krym, dobytý Kateřinou Velikou až v roce 1783. Požadavky by zde mohli klást Turci případně Tataři, ani náhodou však Rusové. Ostatně obdobně vyfutrovaný je čínský nárok na Tibet, věčnou to součást Číny, dobytý ve stejné době. Jenže vykládejte tohle Rusům. Ti by nakonec mohli argumentovat i svým nezpochybnitelným nárokem na českou kotlinu…
Rusko je zvláštní země, Jak se říká klasik, ono ani samo neví, kde končí. A tedy i kde začíná. Mentalita zde není evropská, či obecně západní. Vždy zde ale byla část populace, jež byla naopak onoho západního ustrojení. Zapadnici tomu říkali. Celkem pochopitelně se jednalo – samozřejmě s výjimkami – o inteligenci. Vždy když represivnost režimu polevovala, objevovali se na povrchu. Třeba v druhé polovině 19. století. Jak pak končili, to se dočteme třeba knize Borise Pasternaka Doktor Živago. Za časů bolševika je mocní náležitě demotivovali koncentráky, a nyní opět přecházejí „pod povrch“. Leibniz nazýval Rusy Osmany severu. Již v 18. století. Měl naprostou pravdu. Ve chvíli, kdy pominulo turecké nebezpečí (z jihovýchodu), počalo to ruské (ze severovýchodu).
Ukrajina prožila od vzniku samostatného státu mnoho zvratů. Je to země nepevná, korupcí prolezlá na ruský způsob. To jistě. Zároveň je to ale země a lidé, která a kteří mají právo na existenci podle svých představ. Oranžová revoluce zkrachovala o své újmě. Moci se ujal (zvolený) ruský gangster a kriminálník (tuto kariéru absolvoval na konci sovětské éry). Ten byl nakonec vyhnán „Majdanem“. V té chvíli zaútočili Rusové a dobyli okrajové oblasti na Donu. Moc si nepomohli, jsou to chátrající chudobince. Obsadili ale i Krym. Podařilo se jim nechtěně ale i dvojí. Jednak vybudili nenávist k Rusku a i v rusky mluvících oblastech je případné připojení k matičce Rusi vnímáno krajně negativně. Což před nějakými deseti lety nebyla pravda. Přispěli tak paradoxně k vytváření ukrajinského národa. A také ukrajinská armáda, v roce 2014 spíše komický útvar, je dnes úplně o něčem jiném. A případná invaze přijde na každý pád hodně draho.
Odhadovat, jak věci dopadnou, to je hádání z křišťálové koule. Vše závisí na jednom vládci, jehož duševní rozpoložení či dokonce příčetnost jsou předměty státního tajemství. Jde mu opravdu jen o to, aby si vynutil místo u jednacího stolu hodné skoro-supervelmoci? Hraje se o to, aby Rusko jednalo se Spojenými státy přes hlavy evropských zemí, tak jako za studené války? A tím si malý car s asiatskými očičky upevnil vožďovskou pozici u lidu? Nebo jde o dobytí pozemního přístupu na Krym? Těžko říci. Nelze ale zapomínati na to, že fatální konflikty nezřídka vznikají nechtěně, jen určitým zřetězením událostí. Očekával někdo v červenci 1914 válku? A přeci ta, již vlastně téměř nikdo nechtěl, znamenala konec Evropy jako svébytného kontinentu.
Nelze neuznat, že ruskému presidentovi se už v této chvíli leccos podařilo. Ukázal na nepevnost Západu a jeho slabost (a i to jsou možná eufemismy). Evropská unie je vším možným jen ne unií. Řada významných zemí usiluje o dobré vztahy s ruským medvědem, bez ohledu na to, že podlamují perspektivně i svoji nezávislost a západní zařazení. Německo, Francie, Itálie… Evropa nyní skýtá tristní pohled. Soustátí, mající potenciál supervelmoci, se třese někde úplně na okraji. A ochotu nahradit hypertrofované sociální programy a pološílený New Green Deal investicemi do obrany nikde nevidět. Amerika pak dýchavičně heká pod mimořádně slabým a přestárlým presidentem. Snaží se působit silově, působní však spíše až trochu směšně…
Světlana Alexijevičová, běloruská nositelka Nobelovy ceny za literaturu, popsala formou vzpomínek jedné ženy krásně ruskou mentalitu (citováno volně): Byla to těžká doba. Tátu zavřeli z politických důvodů (či snad dokonce popravili). Žily jsme tři rodiny v třípokojovém bytě. Neměli jsme pořádně co jíst. Ale byli jsme velmoc a celý svět se nás bál. To byly časy. A o to tu kráčí. Rusové budou radši, když nebudou mít s prominutím co žrát, ale svět se jich bude bát. Je třeba s tím počítat. A hlavně se jich nebát. Pak ztratí svůj raison d’être.