Je smutným faktem, že řecký rozpočet byl naposledy v dobrém stavu za vlády plukovníků. Pod patronací politiků se to prostě nedařilo. A je také pravda, že o něco takového ani nebyla žádná snaha. Řekové se poprvé do situace státního bankrotu dostali krátce po vzniku novodobého státu, a nebylo to naposledy. Předlouhá léta si pak hověli v insolvenci. Vždy se přitom těšili podpoře určitých mocností, které tak činily ze strategických zájmů. Řekové také pokaždé slibovali reformy, nikdy však své sliby nesplnili. Tak v čem je dnes rozdíl? I nyní je to na strategické úvaze, jak dalece je tato země důležitá pro Evropu či generelně pro Západ resp. jakou hrozbu představuje její potenciální přesun do protivného tábora. A zda tolik diskutabilní přínos je vyvážen nutností vozit s sebou černého pasažéra, na jehož loajalitu se tak jako tak nikdy spoléhat prostě nedá.
Řecko se stalo součástí evropských společenství v roce 1981, poté, co v roce 1974 skončila vojenská diktatura, tzv. vláda plukovníků. Do společenství bylo Řecko přijato z ryze politických či přesněji řečeno strategických důvodů. Obdobně tomu bylo i v případě Španělska a Portugalska a nakonec i bývalých ruských satelitů, nás nevyjímaje. Šlo prostě o to, aby země, jež se zbavily diktatury a vykročily demokratickou stezkou, byly stabilizovány po stránce politické i hospodářské. Ze všech těchto příchozích je Řecko bezesporu největším zklamáním. Nejpříjemnějším překvapením pak naopak nejspíše Polsko a Pobaltí. Nováčci z již předtím civilizovaných zemí, jako Rakousko či severské země, nemluvě o Británii, jsou o něčem úplně jiném, u nich se jednalo toliko o začlenění do určitého spolku, jehož systém i hodnoty beztak vyznávali.
Tímto poněkud bezbřehým rozšiřováním Unie do jisté míry utrpěla, model, který fungoval při šesti členech bezproblémově, při dvanácti ještě jakž takž, se dnes topí ve funkčních problémech. Řešením může být intenzivní integrace a budování faktické federace. Ale i redukce. Řecko jaksi nikdy do spolku nezapadalo. Uplatňovalo efektivně svůj vydírací potenciál, což se stalo například při velkém rozšiřování na počátku milénia, kdy do Unie vnutilo Kypr, přesněji řečeno jeho řeckou část. Do eurozóny se začlenilo pomocí podvodů. Hlavní složitostí Řecka ovšem je, že z pohledu západních měřítek vlastně ani státem v pravém smyslu slova není. Kupříkladu nedisponuje dodnes funkčním katastrem nemovitostí (u nás zavedla Marie Terezie). I politická scéna spíše připomíná klanové uspořádání.
Řecko bylo vždy vášnivým konzumentem unijních peněz, jež se v něm ovšem ztrácely jako v černé díře. Viditelné dopady tohoto sponzoringu byly pramalé, což jistě nejde říci o dopadech neviditelných, zejména pak individuálních. V tom Řecko převelice připomíná další jižanský stát, Itálii. A ovšemže i Česko. V porovnání s takovým Polskem, které dovedlo využít evropských peněz strategicky a dlouhodobě, jsou i české výsledky věru tristní. Vraťme se ale k Řecku, Zde dovedly vládnoucí garnitury či přesněji řečeno klany využívat evropské peníze ke korumpování občanstva, čti voličů a ke svému nerušenému a spokojeně blahobytnému životu. Viz poměry v řecké státní správě, školy, kde učitelé hráli přesilovku nad žáky, a tak podobně. Náraz světové finanční krize však přivodil konec mejdanu.
Řecká krize tehdy mocně přispěla i ke krizi eura jakožto měny. A tím pádem i celé Evropské unie. K tomu v té době přihrávala notně i situace v dalších zasažených zemích, jako Irsko, Španělsko či Portugalsko. V těchto zemích byly ovšem příčiny úplně jiné, pád Irska byl zapříčiněn absolutní garancí bank, kterou vyhlásila irská vláda, ve Španělsku převážně šlo o prasknutí realitní bubliny, a tak podobně. Krize vygradovala i díky tomu, že neexistovaly obranné mechanismy pro tyto situace, které se tak řešily ad hoc a vše ještě vystupňovala nervozita investorů a nekončící deprese. Naštěstí pro celou Evropu se včas zmátořilo Německo a pod taktovkou Angely Merkel převzalo vedení.
Řecká krize byla ovšem systémové podstaty. A tak Řekové, jak již tradice velí, slibovali reformy, u slibů ale jako obvykle i zůstalo. Úsporná opatření podle požadavků věřitelů ovšem prováděli, ta sama o sobě ale nic nevyřeší. A v nejlepším, ve chvíli, kdy se již ekonomika počala oživovat, přišly předčasné volby. Ty vyhrála díky populistickému slibování Syriza, což je konglomerát ultralevicových uskupení. V podstatě bolševici. Ti pak vytvořili vládu s nacionalisty a počali Západ šokovat. Ani ne tak neformálním oblečením, to by se dalo strávit snadno. Verbální ataky však šly mimo rámec elementární slušnosti a sklouzly na roveň rudohnědé sprostoty. Prostě demagogické nadávání ze čtvrté cenovky. Krom toho však nebyli řečtí představitelé schopni předložit jakékoli smysluplné návrhy ani přistoupit na rozumnou dohodu. Někdy trochu budí dojem, že mluví naprosto opačně k zahraničním partnerům a k národu. Jen si neuvědomují, že to slyší vždy i ta druhá strana. K tomu všemu neustále očkem házejí po velkém carovi a naznačují, že by si mohli hledat kamarády i jinde.
Po několikaměsíčních křečích dospívá zdá se drama ke katarzi. Snad. Alternativou by byly jen další úporné křeče. S řeckými vyjednávači tak ztratila trpělivost i věřitelská trojka, tedy eurozóna, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond. Dohodnout se s někým, kdo se dohodnout absolutně nechce nebo vůbec netuší jak, to jednoduše není možné. Neřízený bankrot se tak přiblížil na dosah. Naštěstí v dalších původně zasažených zemích se situace – i díky jejich bolestnému úsilí – stabilizovala a eurozóna i Evropa už je také o nějaký krok dál.
Řecká centrální banka vydala před nedávnem prohlášení, že odchod z eurozóny bude nejspíš znamenat i odchod z EU jako takové. Dost možná. A je otázkou, zda by to pro Unii nakonec nebylo do budoucna spíše plus. Německý ministr financí (a vedle spolkové kancléřky hlavní cíl neuvěřitelné sprostoty ze strany Řeků) Wolfgang Schäuble poznamenal, že veliké peníze by byly potřeba i na sametový rozvod, tedy měnovou (a ekonomickou?) odluku. Lze jen poznamenat, že když už to má stát takové peníze, tak by rozvod měl být do všech důsledků, od lože i od stolu. Mezitím Řecko vykazuje čím dál horší výběr daní. Není divu, kdo by spěchal, když neví v jaké měně i výši daně vbrzku budou.
Zajímavá fakta i názory zazněly 20.6.2015 v pořadu ČRo Plus Ekofórum, kde vystupovala novinářka Lenka Zlámalová a ekonomové Jan Bureš a Jaromír Šindel. V světle těchto údajů i některé požadavky věřitelů na reformy vyznívají docela minimalisticky. Tak třeba Řecko vydává jen na důchody 16 % HDP, což je světový unikát. To samé platí i o nákladech na důchody a platy, které představují podle Lenky Zlámalové 75 % všech výdajů. U nás to pro srovnání činí 390 mld. Kč, podle řeckého modelu bychom pak vydávali neuvěřitelných 608 mld. Řecko mělo splatit k dvacátému červnu 151,5 mld. € MMF, což neučinilo. Nejzazší datum ovšem představuje dvacátý červenec, kdy jsou splatné dluhopisy ECB za více jak 3,5 mld. €. Vedle toho poskytuje ECB řeckým bankám tzv. Emergency liquidity assistence (ELA), jejíž rámec by měl činit 80 mld. €. Dnes jsme nejspíš už také někde jinde.
Řecko představuje tedy úplně zvláštní případ. Jeho vývozy jsou minimální, jediným významnějším exportním artiklem je cement. Hospodářství vykazuje výrazné strukturální problémy, řešením by mohly být jen hluboké a opět strukturální reformy – státní správy, penzijního systému. Nikoli snaha o primární přebytky rozpočtu za každou cenu. Ne všechny dluhy jsou pochopitelně splatitelné. To se ale bojí politici vyslovit. Bude to ale politické rozhodnutí, někdo to prostě zaplatit musí. Pokud se půjde hlavou proti zdi, dluhy stejně splaceny nebudou. Určitě by bylo perspektivně účelné odepsat velkou část dluhu za podmínky uskutečnění právě oněch hlubokých reforem. Jak to ale politici sdělí svým voličům? A jak se při dosavadních zkušenostech zajistí opravdová realizace oněch reforem?
Technické otázky vyvstávají i kolem nové měny. Když se třeba kolkovaly koruny, kolkovala je česká banka, ne banka země, o níž se předpokládalo, že u ní bude klesat kurs. Jak by se to řešilo teď? Hlavně ale je třeba zdůraznit, že problémem Řecka není drahá práce, ale to, že tam není nic aspoň trochu konkurenceschopného. Krom cestovního ruchu. A oliv. Nová měna sama o sobě konkurenceschopnost automaticky nepřinese. Pokud by se ovšem Řecku ustupovalo, pak to bude inspirace pro další kryptokomunistické party jako Podemos a podobní. A rozkymácení takového Španělska by už znamenalo krizi úplně jiného kalibru než případné odpadnutí okrajového Řecka.
Řecké hospodářství vykazuje jednoznačně rysy ekonomiky rozvojové země, život v Řecku a jeho standardy naopak odpovídají zemi vyspělé. Tento rozdíl musí někdo zaplatit a o tom je teď řeč. Jedná se o dvě oblasti – jednak úhradu dluhů za žití nad poměry, jednak samozřejmě financování dalšího pohodlného života, na který si prostě Řekové jen sotva vydělají i v budoucnu. Přestěhovat se z „prvního“ světa do třetího není nic lákavého. Není ale také nic povznášejícího, nechat si věčně, nezaslouženě a sprostě spílat od toho, koho si vlastně vydržujeme.